Tenhle koncert vlastně vznikl díky shodě několika zajímavých okolností a kdybych se měl rozepisovat o tom, jak to celé vzniklo, byl by to dosti dlouhý příběh...Někdy se to zkrátka tak hezky „semele“, jako v tomto případě, kdy nabídka na společný dvojkoncert padla na kulturně „úrodnou“ půdu města Frýdlatn u Liberce, které se rozhodlo, k naší velké radosti, tento koncert upořádat. Pro nás v MONOKLU byl tento koncert svátkem. Těšili jsme se na hudební spolupráci s Pavlínou, Adélou a Šany, těšili jsme se na frýdlantské diváky a přirozeně – hořeli jsme napětím a zvědavostí, zda se divákům takto vyprodukovaný dvojkoncert – bude líbit.
Do Frýdlantu jsme jako prvního vyslali Charlieho, který koncert zvučil. Měli jsme s ním skvělou zkušenost z letošního hraní na Holanském pulci, kde nás také zvučil, a tak slovo dalo slovo... Charlie, když jsme do Frýdlantu v cca 17.00 hodin dorazili – měl již postaveno, a tak se na nic nečekalo a pustili jsme se rovnou do zvukovky. Pavlína s Adélkou a Šany už byly také na místě, takže vlastně nebyl žádný stres. Naopak, veškeré přípravy se nesly v duchu naprosté pohody. V klidu jsme se nazvučili, stačili jsme si dát ještě před koncertem pivko, kafe a nejednou bylo čtvrt na sedm a začali se scházet první diváci. Kinosál ve Frýdlantu je po rekonstrukci. Má výbornou akustiku, pohodlné sedačky a je celý modrý. Modrý sál pro modrou muziku – to bylo první, co mne napadlo, když jsme ten sál prvně s klukama viděli... Sálem zní potlesk asi tak 200 diváků a na scénu vchází první dáma českého folku – Pavlína Jíšová a spolu s ní Adéla a Šany. Předvedly krásný hodinový recitál, ve kterém zpívaly dohromady, ale i každá zvlášť.... Přirozeně přidávaly a v úplném závěru – těsně před přestávkou - Pavlína zazpívala „na hubu“ bez mikrofonu, jednu rozšafně-veselou písničku, kterou diváky poslala vstříc přestávce ve veselé náladě...
Je 20.30 hodin a za potlesku diváků vcházíme na jeviště. Světla nám sice dovolí vidět max. tak do třetí řady, ale hned po první skladbě cítíme, že tam ti výborní diváci jsou i v ostatních řadách, dokonce i na balkoně... Myslím, že by bylo nefér, kdybychom řekli, že jsme byli od první písničky naprosto uvolnění, tak jako umíme být na festivalech. Tohle bylo něco jiného a cítil jsem, že nás z počátku trochu svazuje tréma. Možná i proto, že jsme poněkud víc přestavěli náš repertoár... Nevím, jestli tu naši drobnou trému diváci poznali, ale brzy opadla, a pak už jsme si koncert opravdu užívali. Blížilo se finále... Loučíme se. Kurňa - zase to tak rychle uteklo.... Potlesk - Přidáváme... a zase si vychutnáváme potlesk úžasných diváků... Z pódia jim děkuji, a protože v týdnu, kdy jsme tento koncert hráli, by Pavel Bobek oslavil své sedmasedmdesáté narozeniny – vzpomínám na něj a na náš společný dvojkoncert v roce 2012.... Rozehrávám kytaru, na podium vchází Pavlína, Adélka a Šany a za potlesku diváků spouštíme jeden z Pavlova největších hitů – Veď mne dál ,cesto má... Mám husí kůži... Poslední refrén – bouřlivý potlesk, loučení, děkovačka a konec.... Bylo to emočně silné a mám chuť si dát sklukama a Mílou Ferlesem, který nám koncert pomohl připravit - alespoň 2 panáky, ale nejde to. Čeká nás ještě cesta za volantem domů... Pavlína s děvčaty to má lepší – zůstávají spát a to jim fakt závidím...Druhý den dopoledne (pátek) – telefon. Volá Pavlína. Snad nebyl nějaký průšvih, běží mi hlavou...“Zvednu sluchátko“ a na druhým konci dobře naladěná Pavča: „Ahoj Honzíku, bylo to super.“ A povídá a vypráví a povídá...Je to k neuvěření, co ona ještě po koncertě v tom Frýdlantu stihla zažít... Nahlas se směju.
Nakonec se domlouváme, že si to zase někdy zopákneme.... Už teď se těším....
V sobotu 13.9.2014 na nás čekaly 2 koncerty, čili „dvoják“. A nebyl to obyčejný dvoják. Aby to nebylo tak úplně jednoduché, tak první koncert měl být v Čechách – konkrétně v nedaleké Roudnici na tradičním vinobraní a ten druhý až na Moravě – ve Skaličce, která je kousek za Olomoucí... Všechno jsme měli skvěle naplánované – v podstatě na minuty – jenže bylo třináctýho..... Časový plán dostal zásadní ránu hned při odjezdu z UL. Měl jsem naložené naše „velký“ auto, s tím, že jako nastartuju, naložím kluky a fičíme – tak otočím klíčkem – a ono nic. Začal jsem se potit, malinko vztekat a přitom všem si i současně nalhávat – že jsem, jakože v klidu... To auto jsem opravdu nenastartoval. Nezbývalo, než vzít za vděk podstatně menší Fabii combi, naházet do auta opravdu jen to nejpotřebnější a vyrazit. S hodinovým zpožděním směr Roudnice. Je velký štěstí, že jsme v MONOKLU navyknutí na to, že si čas příjezdu do místa hraní, plánujeme vždy s 1,5 hodinovým předstihem. Takhle – byť to tedy bylo na knop – jsme stáli za podiem v Roudnici na zámku zhruba 10 minut před naším vystoupením.... Vše se nakonec stihlo – včetně krátké zvukovky.... Program letošního vinobraní jsme na scéně roudnického zámku vlastně začínali, takže lidi byli, ale nacpaný areál diváky – ještě rozhodně nebyl. Přesto jsme vnímali velmi pozitivní atmosféru a hraní si užili. Hodinový koncert nám utekl jako voda. Jak jsme se později dozvěděli z článků v novinách – Roudnické vinobraní navštívilo na deset tisíc lidí, takže pořadatelé byli určitě spokojení. Kdysi jsem produkčně i organizačně stál u zrodu této tradice v Roudnici (podílel jsem se asi na 6-ti ročnících) a jsem rád, že se tomuto projektu i nadále daří....
Hned, jak jsme slezli z pódia, museli jsme v kapele rychle řešit to, jestli tedy na tu Moravu vyrazíme, nebo ne. Nejdřív nás přepadaly myšlenky, že to zabalíme... Nakonec však zvítězila naše oddanost muzice a držíc se hesla: „Kšeft je svatej“, jak s oblibou říká Petr Kocman – jsme plní odhodlání vyrazili. Byla to náročná a svižná jízda, neboť dle harmonogramu jsme ve Skaličce měli vystupovat od 19.30 hodin, takže jsme na přejezd měli cca 4 hodiny. Štěstí, že ta naše zemička není nějak extra velká. Zvládli jsme to bez problémů. Sotva jsme do Skaličky dorazili – bylo nám jasný, že jsme dobře udělali a nic na tom nezměnil ani fakt, že pršelo... Bylo to v zásadě jedno, protože festival se konal pod střechou tamní sokolovny. Pořadatelé nás v podpalubí (bar pod pódiem) přivítali s otevřenou náručí – držíc v každé ruce 2 panáky slivovice – už ji do nás prali... Než jsme se stačili „rozkókat“ – měli jsme v sobě 2 panáky – „Tož, jako na tu uvítanó...“ Ta slivka měla neskutečný „grády“. Museli jsme zařadit zpátečku a nacouvat do tamní restaurace – něco pojíst. Nejedli jsme od nějaký 13.00 hodiny a pít a hrát na lačno, to by byla v tamních podmínkách – jisto-jistě, sebevražda...
Tu přišel k našemu stolu kamarád z tamní osady, co jako obsluhoval. Představil se, uvítal nás, zeptal se, co si dáme k jídlu.... Pak 3x pomalu zamrkal očima, udělal asi šest vrávoravých kroků zpět, otočil oči v sloup, pomalu se otočil a rozevlátě-nejistou chůzí odešel.... Pak už se neukázal... Dostali jsme s klukama záchvat smíchu. Tohle bylo neskutečně výborný číslo... Naštěstí obsluha za pultem, což byly sympatické dámy – byla naprosto v pohodě, tak jsme se toho jídla nakonec dočkali. Večeři jsme spláchli pivem a už do nás zase „rvali“ panáky... Je to těžký těm bodrým lidem odmítnou... Zvlášť, když chtějí představit tu svou (samozřejmě že nejlepší) pálenku... No, nakonec jsme raději zmizeli v zákulisí, abychom, jak zpívá Jarek Nohavica v jedné ze svých písní – „nepřetáhli strunu“. Ve Skaličce jsme „předskakovali“ Poutníkům. 
Sokolovna narvaná k prasknutí. Od první do poslední písničky doslova bouřlivé ovace diváků. Atmosféra jednoduše famózní. Na tom pódiu nám to v té nádherné kulise uteklo tak rychle... Přidáváme – ještě jeden bouřlivý potlesk a je konec.... No, vlastně byl to spíš začátek. Po koncertě jsme se zakopali v „podpalubí“, kde se rozjel neskutečně krásný JAM, který trval asi do čtvrté hodiny ranní. Slivovice a pivo teklo proudem a hráli se krásný songy....Čekal jsem „kalný“ ráno = bolest hlavy, žaludek na vodě atp. Hle, není to tak zlý.
Dávám si snídani v čase oběda a jdeme na slavnostní spuštění vlajky. Je neděle a osadou krásně zní „Nedělní ráno“, který nazpíval Pavel Bobek. Nádhera... Vzpomínal jsem při tom na náš společný koncert v roce 2012, který jsme s ním stačili odehrát... Na takový koncert s legendou české country - se nezapomíná... Loučíme se s báječnými pořadateli ve Skaličce, nasedáme do auta a odjíždíme na oběd - do restaurace "U Zběhlíka", kde vařil i Zdeněk Pohlreich. Kachnička, 2 druhy zelí, 3 druhy knedlíku - větší luxus jsme si na závěr tohoto našeho moravského výletu nemohli přát. Čeká na nás ještě přes 400 km, než dorazíme domů. Cestou zpátky už myslím na další náš nejbližší koncert, který bude 18.září ve Frýdlantu. Tam se představíme s Pavlínou Jíšovou....
Letní dovolená je veskrze záležitost, na kterou se většina lidí těší takřka celý rok.... Muzikanti to však zpravidla mají jinak. Ti se těší na léto proto, že můžou hodně hrát a letní dovolenou buď neřeší, nebo si na podzim či v zimě odletí někam do tepla.... U nás v MONOKLU je to tak, že to neřešíme, ale bohužel to řeší naše drahé polovičky... Proto letní dovolenou dodržujeme a letos nám tedy dovolená „spolkla“ celý srpen. Bylo to k nevydržení... Neviděli jsme se 4 týdny a musím říct, že jsem se na naše první hraní po dovolený hodně těšil. Vyrazili jsme 4.9.2014 na festival KOZAFEST, který se konal v Oldřichově nedaleko Liberce, ale ještě před tím, jsme si ten den „strčili“ dopoledne krátkou zkoušku u Pavla na chalupě. Bylo hezky, les voněl houbami. Vystrčili jsme na zahradu před chalupu 'party stan' a zkoušelo se. Byla to taková pohoda... Po výtečném obědě (bramboračka + kuřecí roláda s bramborem), ten nám připravila Pavlova Soňa, jsme v cca 15.00 hodin vyrazili směr Oldřichov. 
V místě na nás čekalo – jak to nazvat?? - krásné COUNTRY DOUPĚ, kde vládla skvělá atmosféra. Pivo výborný, diváci, kterých tam mohlo být tak 200 – 300 – výborní. Koncert jsme si parádně užili. Letos na tomto festivalu účinkovaly ještě skupiny SPARE PARTS, MODROTISK, NUDLIČKY, GUITAR TLUPPA, F-BAND, NAMODRO a PAKÁŽ. Opravdu pěkně poskládaná sestava – laděná hezky „do modra“. Kozafest byl pro nás nečekaně milým překvapením a věřím, že se sem ještě někdy vrátíme.... Odjížděli jsme asi kolem deváté večer a cestou zpět jsme to ještě vzali přes Chrastavu, kde se konal festival COUNTRY NA VYSOKÉ. Tam jsme jeli hlavně kvůli tomu, abych Vendy, která to tam pořádá – poblahopřál k vydanému novému CD, a taky jsem se tam potřeboval potkat s Jirkou Maškem, který festival na Vysoké zvučil. Doladili jsme pár věcí týkajících se účasti MONOKLU na ILLEGAL COUNTRY FESTU, který bude v říjnu 2014 ve Slušticích u Prahy. S pocitem krásně prožitého dne jsme asi kolem půlnoci z Chrastavy odjížděli – natěšení na naše další koncerty v září......
Na festival do Holan jsme se po zkušenostech z roku 2012, kdy jsme tam hráli naposledy, moc těšili. Je to festival, který má letitou tradici a koncertovat na tomto festivalu je prostě radost. Letos se hrálo v Holanech již od pátku a na tomto festivalu se představili skupiny: NUDLIČKY, PAKÁŽ, GUITAR TLUPPA, MARODI, DRUHÁ NÁHODA, TRATIVOD, JINDRA KEJAK, náš MONOKL a další... Festival provázelo hezký počasí, které dle předpovědi měla sice pokazit nějaká bouřková smršť v sobotu večer, ale jak známo, MONOKL si vozí na své vystoupení – své (hezké) počasí a nebylo tomu jinak ani v Holanech.... Dorazili jsme do Holan poměrně dost včas. Hlavně proto, abychom si mohli dát v klidu něco k jídlu a hlavně k pití. Pavel poučen dehydratací z minulého víkendu – zavlažoval poctivě... Areál byl diváky doslova „narvaný“, a tak nebylo pochyb o tom, že nás čeká koncert před skvělým publikem... To se potvrdilo. Od první do poslední naší písničky to byl pyramidální zážitek. Nejen kvůli bezva divákům, ale taky díky výbornému zvuku, který dělal Charlie (mistr Podlaha). Dvakrát jsme přidávali a přesně na konci našeho druhého přídavku přišla ona dešťová smršť. Stihli jsme tak-tak, spakovat věci z pódia. Hůř na tom byl Charlie a jeho hoši od zvuku, kteří si „strčili“ patrně osobní rekord v balení aparatury – ale zvládli to. S Charliem jsem se pak na místě ještě domluvil na tom, že ozvučí náš zářijový koncert ve Frýdlantu, který jsme pro tamní diváky připravili s Pavlínou Jíšovou.... Odjížděli jsme z Holan naplněni radostí i smutkem. Radostí z toho, co jsme právě prožili a smutkem z toho, že na „holanskou jízdu“ již žádné naše vystoupení bezprostředně nenaváže, neboť MONOKLU právě začíná kapelní dovolená.... A další koncert bude vlastně až na podzim....